Příbramská mise

Timing is everything - toto staré rčení quakerů se samo připomíná, když dvě minuty před zvukem budíku otevírám oči. Číslice 4:43 jsem takhle pohromadě už dlouho neviděl "lajf". Provádím několik protahovacích cviků, oblékám se, kontroluji vybavení koupelny a načínám novou tubu pasty na zuby...

V polobdělém stavu nazouvám Drift Caty a vycházím do nevlídné tmy. Z parkingu vybírám modré UFO, které ještě nikdy nezklamalo. Ukládám pracovní náčiní do kufru a tisknu červené tlačítko START, které uvádí do pohybu nejen motor bažící po otáčkách, ale probouzí k životu i mne samotného. Prsty se proplétají dírami rukaviček a kabinu osvítí mdlé světlo navigace odhadující něco přes jednu hodinu jízdy mojí standardní cestovní rychlostí...

Ještě večer jsem nic netušil. Pak přišla poněkud nečekaná zpráva o skonu Martineze, posledního Capa Cozy Wostry. Důsledky jsou očividné - začíná hon na Bosse. Hon rychlý a smrtící.

Při prvním data miningu svých ale i veřejných informačních zdrojů dostupných pro celý internet nabývám jistoty. Tohle bude opravdu rychlé - Don jezdí vlakem, který vozí také scouta001. Don sice chodí o třídu níž, ale pořád je to stejná škola a stejná cesta - scout001 bude mít perfektní informace. Ale jak ho dostat ze hry?

Zkoumám všechny možné vlakové a pro jistotu i autobusové spoje. Možnosti se zužují spolu se zásadní informací, že v pátek Don a jeho věrný Xšiltoso začínají šprtat už v sedm. Kření se na mě ze školních fotek a já jim to oplácím. Máte to spočítané.

Okolo půlnoci padá konečné rozhodnutí - moje budoucí oběť na mne bude za několik hodin čekat v Příbrami. Nebo já na ni?

Detailně prohlížím mapu bojiště, města na půli cesty z Písku do Prahy. Zahazuji několik dalších neprozkoumaných stop vedoucích k Donovi. Informací už mám dost a teď je potřeba se soustředit na další důležité části přípravy. Spolehlivý přístroj firmy Remington bojuje se strništěm vousů - ráno bude třeba zapadnout do skupinek rozespalých studentů...

To bylo včera. Teď už ukrajuju kilometry ke svému cíli. Na mokrých lesních silničkách kličkuju mezi spadanými větvemi z večerní meluzíny. Předjíždím lehce prorezavělé koncernové vozítko s ještě poněkud spícím řidičem. Břežanské údolí je prázdné a nezbývá než zalitovat, zatoužit po tlumeném světle zpod stromů a suchém asfaltu. Za chvíli už s lehkým prokluzem kol najíždím na dvouproudovku a řadím se mezi rychlejší auta...

Po pár desítkách minut mne dálnice a příbramský obchvat vyplivuje na vzdálenější straně města, poblíž nádraží. Parkuju do skrumáže aut, aby UFO nevzbuzovalo přemíru pozornosti. Nazouvám pevné boty, vybírám zbraně...

Po šesté hodině je nádraží stále z větší části prázdné. Procházím čekárny, kontroluju průchody, zkoumám všechny ústupové cesty. Místo činu je připraveno...

Vlak s dvěmi vozy přijíždí na čas. V tom zadním očima zachytím skupinku mladých mužů - trošku zariskuju a vydávám se jim vstříc. Akce na schůdcích vagónu se však nekoná, obličeje podobiznám schovaným v mých zavazadlech neodpovídají. Otáčím se a v klidu odcházím s hlavním davem - stávám se cestovatelem, který právě dorazil na svojí stanici. V davu přede mnou poznávám kštici Xšiltosa a menší postavu jeho Capofamiglia. Nenápadně přidávám do kroku, na vlně lidí surfuju z osvětleného areálu nádraží...

Xšiltoso je opatrný, očekává útok zezadu a jde krok za svým Bossem. Vše ostatní ale hraje do karet mně. Těsně za nimi ještě přidávám. Několik rychlých ale tichých kroků dělí Dona od smrti a mě už nemůže nic zastavit...