Byl krásný, takřka letní podvečer a tak jsem poněkud netradičně propustil řidiče dříve a poslal ho na prodloužený víkend za rodinou. Už trošku zmožen po cestách nasedl jsem do svého oblíbeného přibližovadla, abych ho na tom správném místě uložil k spánku.
Uzounká nudle prostoru pojímá můj vůz a já už se vidím doma na kanapi. Cítím se bezpečně, místo parkování je od mé rezidence poněkud vzdáleno.
Chystám se chytit veřeje plechových dveří, když po mně vystartuje ruka smrti. Bráním se, ale jsem dost rychlý?!? Tato otázka bude položena ještě mnohokrát...
Když jsem se loučil s bratrem
Když jsem se loučil s bratrem už se začínalo šeřit. Denní šichta byla za námi a já se uvelebil do křesla. Opět mi však zvonil telefon, čekal jsem další z rutiních pracovních záležitostí. Ale už podle hlasu jsem poznal, že se Zem otřásá v základech..alespoň naší rodiny. Našli polomrtvého Luckyho! Ležel u svého auta s napuchlým krkem. Jeho řidič se vypařil. Čas v rodině jak by se zastavil...
O hodinu později dokončujeme Luckyho transport do specializované nemocnice. Všude kolem panuje mrazivá atmosféra. Ochranka má oči na stopkách, lékaři připojují přístroje. Nezbývá než vyčkávat.